Hrady

Hrad ve středověku fungoval jako opevněné město anebo obydlí pro pána, který měl na starosti svěřené území od svého krále anebo císaře.

Hrad byl vždy stavěn z kamene a byl i značně opěvněn. Důležité bylo jej postavit na kopci a umístnit vnitřní opevnění, které chránilo pána a místní kostel či klášter. Poté bylo vystavěno okolní opevnění, které chránilo lid a dobytek. Pokud byl hrad dobře umístněný a pán bohatý, tak si většinou zřídil i příkop, kde byla voda, smola (na zapálení) anebo divoká zvěř, která roztrhala každého, kdo se ocitl v příkopu.

Obyčejní lidé

Obyčejný člověk byl ve své podstatě majetkem pána. Pokud chtěl žít na území, kde se narodil anebo kam se přistěhoval, tak musel poslouchat zákony stanoveného knížectví, hrabství anebo království - nemohl bez dovolení cestovat, nemohl bez dovolení podnikat, nemohl se oženit s kým chtěl, musel mít dokonce i povolení zda může mít děti anebo ne. On i jeho rodina musla pracovat v první řadě na panském majektu a teprve až poté se mohl věnovat svému majetku. Pokud však vlastnil nějaké pole anebo dobytek, tak vždy musel odvádět určitou daň. V některých knížectvích dokonce bylo uplotňováno i právo první noci což znamenalo to, že šlechtic měl právo mít pohlavní styk s dívkou, která se provdala. Pokud se však narodil levoboček byl z pravidla vždy zavražděn samotným vládcem. Jen občas se stávalo, že se šlechtic o ženu, jejího muže a potomka postaral.

Rytíři a šlechta

Král měl vždy šlechtu, která vlastnila určité územní celky. Šlechta se rozdělovala na védovy, knížata a hrabata. Vévodou byl každý, kdo pocházel z královské krve, ale neměl nárok na trůn - stal se jen pánem určitého území. Každý král měl také své rytíře a pokud se někdo chtěl stát rytířem, tak se jednalo o dlouhý proces. Do rytířských služeb se člověk dostal mezi 6 - 7 lety, od té doby z něho bylo páže a pracoval pro rytíře. Dělal pro něho vše a byl schopný za rytíře i zemřít. Většina rytířů chlapce vychovávala jako své vlastní. Někdy se pážetem stal i syn šlechtice či samotného krále. 

Práce na církevním majetku

Ve středověka byla církev společně s králem největším vlastníkem území, a proto potřebovala také dělníky. Většinou to fungovalo tak, že vždy pod opevněným klášterem se nacházela pole, lesy, vinice či lomy a lidé z okolí, kteří se drželi co nejblíže kláštera díky tomu, aby je ochraňoval Hospodin, tak pracovali na církevním majetku. Z pravidla to bylo za nehorázných podmínek. Lidé často dostávali jen džbán vody a kousek chleba na den anebo ani to ne. Některé kláštery po západu Slunce házely lidu starý chleba a zeleninu, jakoby se jednalo o prasata - kdo si co urval, tak to měl. Ostatní umírali hlady. Práce na církevním pozemku byla od východu Slunce do západu. A to jen s jednou malou přestávkou. Pracovat zde museli ženy, děti, muži i starci. Ne však každý klášter se choval k lidu špatně. Bohatší kláštery se snažily lidem vycházet vstříc. 

Inkvizice aneb církevní soud

Inkvizice byl církevní soud, který potíral vše, co se spojovalo se zlou mocí - mnohdy fungoval i tak, že potíral politickou moc určitých šlechticů, kteří nebyli pohodlní pro krále či papeže. Síla inkvizice byla velká. Inkvizitor - vyšší mnich/kněz mohl zabíjet a mučit ve jménu Boha.

V době temného středověku bylo na hranicích upáleno více jak jeden milion dětí, žen a mužů - obviněni byli z čarodějnictví a s obcováním s ďáblem. V USA během kolonizace se však síla inkvizice otočila: ve městě Salem nemocná dívka obvinila celé město z čarodějnictví.

Miláčci aneb církevní služba

Miláčkem byl chlapec v určitém věku, který byl vybrán do církevní služby a sloužil v církevním zařízení. Většinou se jednalo o chlapce od 7 do 14 let, jakmile bylo něm pozorováno vyzrávání, tak byl chlapec poslán v lepším případě do vojenské služby - církevní vojáci (Křižáci, Johanité, Templáři apod.), pokud však měl smůlu, tak byl popraven anebo umučen v církevní žaláři a to z důvodu, že například sloužil vysokým církevním úředníkům a mohl by vyzradit nějaké tajemství. V případě, že se jednalo o chlapce ze šlechtických rodin, tak se z něho stal mnich, opat anebo kněz. Tzv. "Milovaný" měl na starosti v církvní službě téměř vše, co se točilo kolem života svého pána - úklid, praní, hygiena pána, vaření (pokud byl starší), zahřívání lůžka, střežení místností a zvířat. Svého pána doprovázel na všech cestách a jelikož jeho post byla služba, tak mohl být kdykoliv přeprodán dále anebo občas byl i věnován biskupům apod.

Rytířský řád Zeleného draka

Jednalo se o rytířský řád, který