Specifické motory

Pulzační motor

Jedná se o reaktivní motor, který je velice jednoduše zkonstruován a funguje na podobném principu, jako tzv. "náporový motor (vynalezen v roce 1907 a byl honě používán až do roku 1963, používán u tryskových letadel a u raket).

Funkce: je jednoduchá a založena na principu pulzačního spalování směsi paliva a vzduchu ve spalovací komoře. Samotná funkce motoru je ovlivněna samostatným ventilem, který je umístěn na vstupu motoru. Ventily vlivem tlakového pulsu při zážehu paliva uzavřou vstupní otvor pro vzduch a vytvoří tak uazvřenou spalovací komoru se svtupní tryskou.

Zážeh způsobí krátkodobý prudký nárůst tlaku, a spaliny výstupní tryskou prudce vyrazí - poté následuje podtlaková vlna, která způsobí otevření lamelových ventilů, a dílem nasátí vnikne do spalovací komory nový čerstvý vzduch.

Dosahuje vyššího výkonu při podzvukových rychlostech (v nadzvukové formě se nevyrábí).

Pracovní rychlost tohoto motoru přeshuje obvykle 200 km/hodinu. Z počátku byl motor instalován je letounům, které byli katapultováni anebo starovali za pomoci přídavných raketových motorů.

Použití: modelářství v současné době, jednoduché bezpilotní letouny využívané převážně v USA a řízené střely využívané ruskou armádou.

Nejčastěji se tento typ motoru využíval mezi lety 1939 až 1945 v Německu.

Vodíkový motor

Jedná se o motor, který byl sestrojen v roce 1806 ve Francii Francoisem Isaacem de Rivaz. Ve své podstatě jde o spalovací motor s elektrickým zapalováním. V roce 1880 byl tento motor upraven vynálezcem Nicolausem A. Otto a jako palivo zde byl použit syntetický plyn z 50% tvořen vodíkem. Dále byl motor upraven v roce 1941 nacistickým vědcem a konstruktérem Borisem Schelishchem. V roce 1942 další nacista upravil motor tak, že pracoval v kooperaci s proudovým motorem - tento typ byl použit na základně v Polsku v Riese, kde byl konstruovaný létající objekt pod názvem Die Glocke.

Adolf Hitler byl první, který chtěl využívat vodíkového motoru u všech vozů, aby zajistil pro lidi levnější pohon. Později se k tomu vrátilo několik dalších konstruktérů, ale vždy jim tento pohon byl zamítnut. V současné době těchto motorů využívá společnost BMW, Ford, Mazda i NASA.

Vodíkový spalovací motor pracuje stejně jako benzínový anebo naftový motor.

Výhody: vyšší kompresní poměr, snadné míchání vodíku se vzduchem, nízké emise, nekonečný zdroj vodíku - nezatěžuje to přírodu.

Nevýhody: neexistují společnosti na výrobu průmyslového vodíku, velmi málo čerpacích stanic a náročná přeprava vodíku (přepravuje se jako zkapalněný při teplotě -253 stupňů Celsia).

Vodíkový článek: vozidla, která jezdí na vodík, tak musí být konstruována, jako elektrická vozidla - v minulosti tomu však tak nebylo.

Raketový motor

Jedná se o tepelný motor, který pracuje na principu akce a reakce. Výhodou je to, že není závislý na atmosferickém kyslíku, a tak je schopen se pohybovat mimo atmosféru.

Může být pohoněn tuhými (jeho konstrukce je daleko jednodušší než motor na kapalné palivum - nemá však možnost opakovaného zažehnutí, čímž dochází ke krátkému letu) i kapalnými palivy (jeho výkon je nadstandartní - motor se využívá u pokusných letadel anebo u raket, které mají hmotsnot i několik tun).

Existují také i hybridní raketové motory, které oba dva principy/paliva kombinují - příkladem může být motor využitý u letounu SpaceShipOne:

Mezi přední výrobce tohoto motoru patří NPO Energomaš, SpaceX, Aerojet a další.

Dvoutaktní motor v Trabantu

Trabant je něco, co zde scela určitě stojí za zmínku - kdo by nechtěl se alespoň jednou v životě projet Trabantem? To je více COOL než cokoliv jiného.

Trabant se vyráběl ve firmě Sachsenring v saském městě Zwickau. Vyráběla ho firma na luxusní auta a toto super auto mělo v sobě "dvoutaktní motor" a celá karosérie byla vyrobena z duroplastu. Z výrobou se začalo 7. 11. 1957 v den 40. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. V tento den bylo vyrobeno na 50 prvních kusů.  Trabant byl vyráběný do července 1990.

Motor: dvoutaktní vzduchem chlazený dvouválec o výkonu 26 koní. Vybaven byl čtyřstupňovou převodovkou s volnoběžkou - na přání byla i poloautomatická spojka Hycomat. Trabant byl vyráběn v několika verzích a dokonce byl vytvořen i pro pobyt v přírodě tzn. Trabant Tramp - s plátěnou střechou a dveřmi. Tento typ se nejvíce ujal u bezpečnostních sborů v Německu.

I přesto, že Trabant svou výrobu ukončil v červenci 1990, ta poslední Trabant sjel s výrobního pásu až v posledního dubna 1991.

Antigravitační motor

Iniciátorem výroby a tvůrcem prvního modelu antigravitačního motoru byl Nikola Tesla (1856 - 1943) a to i přesto, že vynález takovéhoto motoru značně přeskočil svou dobu a to zhruba o 500 let.

Nikola Tesla byl první, kdo nadefinoval a sestrojil rádio, televizi, Teslovu cívku, neonové světlo, roboty, rentgen, radar či mikrovlnou troubu.

S antigrafitačním motorem pro létání přišel již v roce 1928, kdy si nechal registrovat patent č. 1 655 144 na létající stroj, který připomínal spíše helikoptéru, ale ve skutečnosti se jednalo o motor.  Motor poprvé použilo nacistické Německo v roce 1942 u Haunobeu III. V roce 1945 Teslovy práce skončili v archivu CIA - z důvodu, že podléhají utajení. Princip jeho antigravitačního motoru je v současné době testován v Japonsku.

Proudový motor

Jedná se o typ motoru, který se používá hlavně v letectví a pracuje na principu Newtonova zákona (akce a reakce). Spaliny vycházející z motoru působí silou opčaným směrem na motor, který tím ženou vpřed.

Funkce: v přední části motoru je vstupní ústrojí, který do něj vstupuje vzduch, jenž je nasáván kompresorem - kompresor vzduch stlačuje a ten se tím zahřívá a následně putuje do spalovací komory. Zde se do vzduchu vstřikuje polivo. Po zažehnutí směsi se uvolní tepelná energie a horké plyny, vycházejí ze spalovací komory, roztáčejí turbínu v zadní části motoru, která přes hřídel pohání kompresor. Za turbínou je vysoký tlak a tepelná energiese mění na kinetickou, čímž vzniká tah motoru.

Historie: poprvé se tento motor objevil v roce 1930 v Německu, kde jej vynalezl Hans von Ohain. Tento motor byl montovaný do stíhacích letounů RAF, ale vyzkoušen byl až v roce 1941. Letouny s tímto motorem začaly létat nejvíce působit v roce 1944.

Později byl proudový motor použit i v USA u F-16 a u MiG-31 - u těchto letadel se do paliva přidává petrolej z důvodu výhodnějšího hoření.

Dvoutaktní motor v Tuk Tuku

Opět další vozítko, které je nutno zmínit. Ve své podstatě se jedná o tříkolku na motor, která je v Thajsku a v Číně využívaná jako taxi služba.

Motor: většinou se jedná o lehký spalovací motor s jedním až čtyřmi válci, co je chlazen vzduchem. Většinou u tohoto typu vozítka se jedná o dvoutaktní motor.

Převodovka je čtyřstupňová manuální a výkon motoru je 11 kW. Nejvyšší rychlost je 72 km/hodinu a za jeden den lze ujet až 100 km se spotřebou 7,3 litru na 100 km (cca 197 Kč). Objem nádrže je 20 litrů.

Motor Tuk Tuku není nijak náročný a místo motorového oleje lze využít i máslo (nejčastěji se používá v Nepálu).

Řadící páku má řidič mezi nohama - řazení je někdy u mužů velice nebezpečné :D ... Pedály jsou dva na levo je spojka a na pravo je brzda. Plyn naleznete na řídítkách.

Řízení tohoto vozítka je mnohdy složitější než tank, do zatáčky musíte ubrat rychlost. pokud ne, tak se zákonitě převrátíte. Hravě však vozítko dokáže najet více než milion kilometrů bez nějakého technického zásahu.

Karosérie: ta není skoro žádná, ale něco tam je. Přední část vozítka je tvořena motocyklem s jedním kolem a místem pro řidiče, za místem řidiče se poté nachází zastřešený vozík na dvou kolech a to obvykle pro dva až čtyři cestující.

Název vozítka: vznikl scela náhodou a to díky specifickému zvuku motoru, který vydává zvuky "ťuk ťuk". Angličané, kteří dříve Asii hodně kolonizovali, tak pro toto vozítko našli svůj výraz a to: "rikša", což spíše pochází z Japonska a rozhodně se nejedná o stroj, ale o sedačku taženou člověkem.