Teorie strun

Tato teorie předpokládá, že základními stavebními kameny přírody nejsou částice s nulovými rozměry, nýbrž jednorozměrné struny, které vibrují různými způsoby, odpovídajícími různým druhům částic. Veškeré interakce se redukují na spojování a rozpojování strun. Zastánci této kontroverzní teorie se domnívají, že tato teorie elegantně a harmonicky sjednocuje teorie velkého a malého, tedy obecnou teorii relativity a kvantovou mechaniku, které jsou jinak do jisté míry neslučitelné.

Podle teorie superstrun má vesmír místo nám známých čtyř rozměrů - jedenáct rozměrů a to jeden časový a deset prostorových. Dodatečné rozměry jsou ovšem svinuty do malé velikosti, v důsledku čehož unikají přímému pozorování - nemůžeme je pozorovat, ale vypočítat.

Teorie superstrun říká, že elementární částice standardního modelu jsou uspořádány do třech rodin, které se od sebe odlišují pouze hmotností. Standart-ní model pro toto nemá žádné teoretické ani praktické vysvětlení.

Super-strunová teorie by měla být teorií elementárních částic s rozsáhlou množinou nikdy nepozorovatelných částic se spinem číslo 2.

Super-strunová teorie docílila určitého pokroku v práci se singularitami a divergencemi, a umožňuje matematicky lépe popsat některé související teoretické představy například o velkém třesku či o entropii černé díry.

Teorie strun se stále rozvíjí a vznikají nové a nové výpočty. V současné době se pracuje celkem s pěti teoriemi.

Kromě jednorozměrných strun se předpokládá, že existují vícerozměrné útvary tzv. "p-blány". Konce otevřených strun se mohou pohybovat pouze po bláně.